Retuš: etika vs. estetika

Kdy je něco jen tak akorát a kdy už je to moc? A kdy se z „moc“ stává něco škodlivého?

Retušuji déle, než jsem uměla pořádně držet foťák. Co to bude? Asi tak 15 let? A že jsem už viděla ledacos… a taky sama vyzkoušela dost podivných věcí. Ale i spoustu krásných. A ano, na začátku jsem do toho šla tvrdě. Využívala jsem všechny nástroje, co byly po ruce. Přeháněla jsem to, jindy jsem to naopak odflákla. A všechno mezi tím. Učila jsem se. A bavilo mě to.

Tehdy to pro mě byla forma meditace. Hodiny soustředěné práce. Pixel po pixelu. Proč, ptáte se? Protože to byla ta těžší cesta. Ta „high-end“ retuš! Žádné pluginy, žádné hromadné filtry. Nejluxusnější obálky top magazínů se dělaly právě takhle. A já chtěla být součástí téhle špičky. A taky proto, že mě to uklidňovalo. Jako když si uklízím byt. Miluju uklízení.

Ale pak se to zlomilo. Najednou to začalo být ubíjející. V jednu chvíli jsem si uvědomila, kolik špatných fotek jsem musela „zachraňovat“, jen aby se někdo jiný mohl tvářit, že to celé zvládl on. Nebo si to tehdy dvacetiletá já aspoň myslela. Někdy to tak opravdu bylo. A někdy prostě na place nebyly ideální podmínky – ne každá produkce má všechno, co potřebuje k dobrému výsledku. A tak je občas třeba malý zázrak v postprodukci.

Nakonec jsem se rozhodla stát se fotografkou. Šla jsem do školy, poctivě studovala. A hodně fotila. A pak mě to pár let nato zasáhlo: Dělám vlastně něco špatně?

Do života mi přišel pojem „kognitivní deformace“. To, jak mladí lidé začínají vnímat sami sebe víc podle toho, co vidí na displejích, než podle toho, co vidí v zrcadle. Filtrovaní – často aniž by o tom věděli. A to mě vyděsilo. Hodně. Co když jsem toho součástí i já?

Dodnes si nejsem jistá odpovědí. Snažím se držet pravidla „etika vs. estetika“, které jsem si sama pro sebe vymyslela. Nebo taky „pravidla tří dnů“ – když to, co právě retušuji, lze nějak odstranit v reálném životě do tří dnů, smím to upravit. Když ne, už se mi do toho moc nechce.

Teď, v době AI, je myslím na čase znovu přehodnotit, co považujeme za samozřejmé. Ano, retuš byla součástí fotografie od samého začátku. Ano, i v době analogu. (A ne, vaše babička opravdu nevypadala jako porcelánová panenka.) Ale jakou má dnes retuš roli?

Chci věřit svým očím, když se dívám na fotku. Sama nad tím vším často přemýšlím. A co vy?